Představujeme

V této rubrice uvádíme rozhovory se zajímavými osobnostmi, které se zabývají nadáním a nadanými, nebo s nimi prakticky pracují, případně s takovými žáky a mladými lidmi, jež bychom za nadané mohli označit. Dále články představující zajímavé iniciativy a instituce se vztahem k nadání a nadaným.

Feuerstein, aneb učení v souvislostech

PaedDr. Eva Váňová vystudovala obor matematika – chemie na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. V roce 1988 složila rigorózní zkoušku v oboru teorie vyučování chemie. Působila na Gymnáziu v Mostě a na Základní škole Brigádníků v Praze 10, kterou po šest let vedla jako ředitelka. Mnoho energie věnovala dětem s poruchami učení a individuální integraci dětí se zdravotním postižením. Absolvovala velké množství seminářů a kurzů zaměřených na inkluzi, tvořivé učení a arteterapii. Již pátým rokem pracuje s lidmi z celé šíře spektra populace (od malých dětí po seniory a od jedinců s vážnými problémy po mimořádně nadané) individuálně i ve skupinách pomocí Feuersteinova instrumentálního obohacování. Instrumentálnímu obohacování se věnuje i na katedře psychologie na Pedagogické fakulty UK. Jako trenérka Instrumentálního obohacování vzdělává další zájemce o tuto metodu a je zakládajícím členem Autorizovaného tréninkového centra při Pedagogické fakultě UK Praha.

Paní doktorko, jak byste charakterizovala (pokud možno čtenářsky přívětivě) rozvojovou a  výukovou metodu Instrumentálního obohacování profesora Reuvena Feuersteina?

Hned na úvod předesílám, že se velmi těžko vysvětluje, co vlastně Feuersteinovo instrumentální obohacování je. Až když ho okusíte  (přichází k nám přes zážitek), pochopíte, co v sobě nese, že je neuvěřitelně jednoduché, přirozené, laskavé a současně účinné. Tedy je to soubor pracovních listů (celkem asi 500), které jsou rozděleny podle určitých témat do sad (pro běžnou populaci jich je 14), říká se jim instrumenty. K jejich vyplnění potřebujete pouze obyčejnou tužku. Tyto listy nelze zpracovat bez zprostředkovatele, což je člověk, který provází studenty podle jasně daných kritérií. Na základě konkrétních úkolů, při kterých se vynoří spousta emocí a od kterých se přeneseme doslova do celého života, si vytváříme schopnost vytvořit strategii, abychom daný úkol (může se týkat čehokoliv) zvládli, dokázali pracovat s chybou, upevňuili sebedůvěru, schopnost respektovat jiný názor a současně nemít obavy dovolit si ho… Je to obrovská intervence do našeho myšlení (posílení kognitivních funkcí), říká se jí zkušenost zprostředkovaného učení. To, co zažijeme nad instrumenty, si přeneseme do našeho žití. Asi tušíte, že mířím k metakognici…

Proč je metoda profesora Feuersteina tak úspěšná při práci s nadanými, stejně jako při práci s dětmi, které mají potíže s učením? Při rozvoji špičkových manažerů, stejně jako různých skupin seniorů?

Protože všichni, ať špičkový manažer nebo dítě, které se potýká s učením, jsme na své životní cestě a stále potřebujeme něčemu se učit, něco zvládat, řešit nějaké problémy. Co je zajímavé, je, že tentýž papír, který může vyplňovat malý kluk nebo top-manažer, bude mít stále smysl. Zažila jsem to mnohokrát.

Česká škola, tak, jak je v současné době koncipovaná předkládá žákům a studentům hromadu nesouvisejících, nebo jen volně souvisejících fragmentů a vědomostí o světě. To není zcela jistě to, o co usiloval profesor Feuerstein, když hovořil o vzdělávání v souvislostech. Paní doktorko, Vy jste na škole učila právě ty pro žáky a studenty obtížnější předměty. Co by se s tím mohlo v dohledné době dělat?    

Učit žáky, jak a proč ty fragmenty vznikly. Pak si je totiž budou pamatovat. Oba jsme se učili o plazech, ptácích, savcích… Ale proč se dělí živočichové tímto způsobem? A dělili se tak vždycky? A mohli by se dělit jinak? A především učit je vytvářet si smysluplný systém vědomostí – slovo smysluplný bych si dovolila zdůraznit: učím se něčemu, co má pro mě význam, učím se, abych uměla naplněně žít svůj život ve smyslu studia, práce, existování ve společenství lidí… Týká se to všech předmětů (často obávaná matematika je úžasným předmětem o myšlení, nejsou to jen počty): pokud učitel přichází jako zprostředkovatel (což je termín používaný ve Feuersteinově instrumentálním obohacování), tzn. je se studenty, protože s nimi chce být, a předává jim informace tak, aby si je studenti dokázali provázat s tím, co vědí, a s tím, co je čeká, se svou budoucností, podporuje jejich objevování nového a pozitivní pohled na výsledky vlastního snažení, podporuje sdílení zkušeností, přináší pocit kompetence, tzn. buduje pozitivní sebepojetí studenta… atd. V našich školách se vyskytují zprostředkovatelé (a nemusejí mít nic společného s „Feuersteinem“), ale mělo by jich být víc. Budu odvážnější: každý učitel by měl být zprostředkovatel.

Paní doktorko, mezi některými nadanými, jako např. ve společnosti MENSA, jsou vysoce ceněné testy inteligence. Výsledky inteligenčních testů zde bývají považovány za základní a poměrně neměnnou charakteristiku jedince. Profesor Feuerstein však měl poněkud jiný názor, že ano?

Ano, měl. Považuje je za sociálně nespravedlivé. Inteligenční testy odmítá. Statický inteligenční test vám řekne, jak jste v danou chvíli v té momentální kondici zvládl úkoly z určité oblasti  lidského vědění. Nic víc. Už jsem v životě potkala dost lidí, kteří byli takto otestováni a buď „vyšli“ jako géniové nebo tupci. A ani jedno nesouviselo s tím, jaký výkon podali později. Nebo souviselo. V každém případě tyto testy neříkají nic o nás, o našem potenciálu. O tom hovoří tzv. dynamické testování, které popisuje naše možnosti a ještě je podporuje (Feuersteinovo LPAD = Learning Potencial Assessment Device).

Všichni, kteří se dnes zabývají vzděláváním mají jeden společný sen: aby se jejich žáci a studenti, ať už jsou mimořádně nadaní nebo ne (až opustí školu) byli schopni dále se vzdělávat sami. Této schopnosti se dnes říká kompetence. Není to však nic jednoduchého, předpokládá to zvládnout řadu dovedností, které nejsou tak úplně samozřejmé. Některé programy inspirované metodou profesora Feuersteina se ale právě o něco takového snaží, že ano?

Tento sen je cílem Instrumentálního obohacování. Díky zkušenosti zprostředkovaného učení jsou žáci (což jsou nejen děti, také dospělí, senioři…) kompetentní vzdělávat se, zvládnout pracovní úkoly, vztahy. Asi to zní příliš jednoduše a také odvážně, ale skutečně to je výsledkem zkušenosti zprostředkovaného učení.

Profesor Feuerstein mluví o poznávání v souvislostech. Je schopna Feuersteinova metoda pomoci při rozkrývání chyb vlastní minulosti? Něčeho takového by nám bylo opravdu zapotřebí. Nepíše snad profesor Feuerstein: „Kognice je důležitá, protože je to celostní mentální schopnost, která umožňuje úspěch. Využívá zkušeností, emočních prožitků, souvisí s mobilitou člověka. Rozvoj kognice není jen lepší cesta k učení, ale souvisí i s potřebou vytvářet vztahy. Proto není myslitelná bez emočních prožitků?“

…protože kognice a emoce jsou dvě strany téže mince, jak říká Piaget. Nad instrumenty otvíráme naše zkušenosti, příjemné i nemilé, chyby, bloky, přesvědčení, strachy. Obzvlášť pokud pracujeme ve skupině (s instrumenty lze pracovat ve skupině i individuálně), začnou studenti sdílet své prožitky, pracovat s nimi. A to vše je provázané s konkrétními úkoly na dané straně. Podstatnou měrou celý proces ovlivňuje zprostředkovatel (nese velkou zodpovědnost za celý proces).

Mám začnou zkušenost s mladými lidmi bez ohledu na výši IQ, bez ohledu na to, zdali jsou považováni za nadané nebo nikoli a všichni mají určité společné generační charakteristiky. Například nemají příliš velký zájem o věci veřejné. Špatně snášejí zátěž a nejsou schopni odložit uspokojení svých potřeb na pozdější dobu. A takových společných nedostatků je mnohem více. Oni se nechtějí podobat svým rodičům. Přesto se jim prazvláštním způsobem podobají. Jedná se o nedostatečnou kultivaci charakteru? Co v tomto směru nabízí Feuersteinova metoda?

Cestu za optimistickými alternativami. Může to znít jako fráze, ale díky zprostředkovanému učení k nám přichází vnitřní motivace: zájem o dění, chuť něco dělat, podnikat, něčemu se učit.  Na začátku zrodu Instrumentálního obohacování stála víra. Ne ve smyslu náboženském, ale hluboká víra jednoho muže v člověka, v jeho další rozvoj, v možnost učinit vždy alespoň malý krůček vpřed. Pan profesor Feuerstein (mimochodem mu je 91 let a je stále neuvěřitelně činný a svěží mysli) pracuje s rozvojem kognitivních funkcí a s kulturně a sociálně podmíněnými příčinami školního neúspěchu.

Většinou se v souvislosti  s Feuersteinovou metodou mluví o lidských bytostech, které trpí nějakým handicapem. Co ale tato metoda nabízí nadaným, nebo špičkovým manažerům?

Totéž co lidem s handicapem. Všichni jsme na cestě, všichni potřebujeme řešit problémy, zvládat obtížné situace, učit se… Mimochodem část mé klientely patří mezi nadané, mezi lidi s vysokým IQ, kteří mají potřebu zvládnout nějaký úkol, někde jsou neúspěšní, vlastně často nedokážou uplatnit své nadání.

Vážená paní doktorko, děkuji Vám za rozhovor.

                                                                           Otázky kladl Miroslav Žák